Pavouk v Santa Barbara, vrba v Trnavě

čtvrtek 11. únor 2010 16:55

Jsme zde po roce, ráno se budím brzo, vlivem časového posunu, svítím si mobilem, a když vycházím, kolem páté ráno a ještě v hluboké tmě, Theo ještě leží v posteli a upozorňuje mě, abych byla opatrná a nepotrhala pavučinu. Mezi dřevěnými trámy na verandě domu je totiž obrovská pavučina, a my včera již druhý den pozorujeme velikého pavouka. Pavouk je někdy schoulen na jejím okraji, osm tenkých nohou svinutých pod sebe jako provázky, takže vypadá spíš jakou kousek prachu, který na první pohled připomíná hmyz. Jindy pavouk vyleze do středu pavučiny a působí odvážně, vypadá jako prototyp pavouka, jako exemplář z fotografie z učebnice přírodovědy, směle, všech osm noh roztáhl kolem sebe v pravidelních odstupech, všech osm pavoučích noh se láme na stejných místech, drobné klouby, nohy působí hrub

Tak já i Theo včera celý den pohyb pavouka zkoumáme, komentujeme, hned, jak přijedu, mě Theo upozorní, že je tu pavučina a upozorňuje mě, abych byla opatrná a hlavou ji nestrhla, a dodává, že pavouk je uvnitř, ještě se neukázal, choulí se k trámu jak klubíčko prachu, jako špinka, jak dravec v zoologické záhradě, když zaleze do brlohu a lidé zklamaně a napjatě postávají před výběhem a nemohou se dočkat, kdy už se ukáže. Odpoledne, když se stavíme doma, je pavouk již takzvaně venku, tak tomu Theo říká, Podívej, pavouk je venku, říká a já beru ze zadní místnosti židli, na kterou se postavím, abych měla pavouka ve výšce očí, a fotografuji jej proti odpolednímu slunci.

A.jpg

perex.jpg

Pavouk je tak našim spolubydlícím, sledujeme jeho pohyby a učíme se o jeho zvyklostech, a já si vzpomenu, jak se na našich letních cestách, když jsem byla malá, vždy vynořilo zvířátko, které jsme si na období prázdnin, na čas našeho pobytu jistým způsobem přisvojili, adoptovali. Nikdy jsme jej nijak neomezovali, nesnažili jsme se mu dávat najevo naši nadvládu, nebrali jsme si nikdy žádné zvíře sebou, ale pojmenovali jsme jej a stříhli jsme na něj, věděli jsme o něm a komentovali jsme jeho pohyby. Tak byla na Kanárských ostrovech kočka Pilar, které jsme ze švédských stolů ze snídaně nosili kousky šunky, a která poslední den, jakoby tušila, že nás vidí naposledy, skočila otci do klína a zmizela, i když jindy byla spíš odtažitá. Zalije mě pocit blízkosti, když mi Theo referuje o pavoukovi, a ještě víc, když mi včera ráno, rozespalý, v pět ráno z postele nezapomene připomenout, abych dávala pozor na pavučinu.

C.jpg

O několik dní později, když účinky časového posunu vyprchaly, i když se stále budím brzo, jsme se pohádali, bylo to malé zemětřesení, stáli jsme na stejné terase, na pavučinu jsme si zvykli natolik, že ji úplně automaticky obcházíme. Jako v bytě, ve kterém je lampa celé roky zavěšena příliš nízko, se obyvatelé naučí chodit přes ložnici obloukem, nebo pokaždé bezmyšlenkovitě sklonit hlavu, tak se pavučina stala součástí našeho prostoru, Theo mě na ni již nemusí upozorňovat. Na té terase stojíme při té hádce, a když se uvnitř rozsvítí světlo a osvětlí pavučinu, vidím, že pavučina je potrhaná, pavouk je stále schoulený na svém původním místě při trámu, tenké nožky stáhnuty pod tělem jako zkřehnutý králík, znova je z něho jenom semínko, dobře kamuflováno na tmavém dřevě, pavouk má spolehlivé mimikry. Z pavučiny ostal však jenom cár, jenom pozůstatky šedého vlákna, které by povívaly ve větru, kdyby zde nějaký vítr vál.

Vzpomněla jsem si na ten dávný příběh, který můj otec tolikrát vyprávěl. Každá rodina má legendy, příběhy, které vyprávějí rodiče stále dokola, nesou jistý náboj, a můj otec tolikrát vyprávěl ten příběh o vyvrácené vrbě.

Můj otec měl kdysi syna, takzvaného Ivinka, v naší rodině se vždy říkalo jenom Ivinko. Ivinkovi bylo šest let, když se otec s jeho mámou rozvedl, a Ivinko zůstal bydlet s ní v Trnavě, ve městě, ve kterém můj otec nebydlel. Otec pak jezdíval každý víkend do Trnavy za Ivinkem, a vodil jej na procházku k řece, kde rostla veliká vrba. Ivinkovi bylo šest let, a můj otec mu vyprávěl, že v kořenech vrby bydlí skřítci. Vrba žila, hemžila se skřítky, a Ivinko s o otcem zkoumali jejich svět jako etnografy africký kmen, každou sobotu se Ivino těšil na výpravu ke skřítkům ve vrbě.

V jednu sobotu v roce tisíc devět set šedesát osm přicestoval otec vlakem do Trnavy navštívit Ivinka a skřítky, ale Ivinko v Trnavě nebyl, protože Ivinko i se svojí mámou byli ve Švýcarsku. Otec se o tom dověděl až na té trnavské návštěvě, a tušil, že Ivinka možná již nikdy neuvidí. Šel se projít sám k řece a našel vrbu ležet mrtvou, vyvrácenou z kořenů na říčním břehu, svět skřítků se ztratil, skřítci ušli, evakuovali je a nikdo nevěděl, kam, můj otec je nikdy víc nenašel.

D.jpg

Tuto legendu jsem slyšela od otce tolikrát, stejně, jako jsem Ivinka nikdy neviděla, jenom na černobílých fotografiích, malého světlovlasého chlapce v krátkých kalhotách s kšandy, o kterém moje máma pokaždé řekla, že jsme si velice podobni, protože se prý oba podobáme svému otci. Na fotografiích stál usmívající se Ivinko před domem mojí babičky v Žilině, která vlastně není jenom mojí, ale i jeho babičkou.

Na tuto slavnou vrbu jsem si vzpomněla, když jsem viděla potrhanou pavučinu a smutného schouleného pavouka, který přišel o své království. Pocítila jsem špatnou předtuchu, ani s Ivinkem to nedopadlo dobře, s Ivinkem jsem se potkala minulý rok, po prvé v životě, na pohřbu svého otce, který byl vlastně našim otcem, stál v řadě kondolujících, jedna z mnohých dlaní, které mi lidi v to červnové dopoledne podávali, jakýsi pán, starší, než jsem si Ivinka kdy představovala, vlasy měl stále světlé, ale neměl jich mnoho, řekli jsme si pár vět jazykem, který je mně tak blízký, a kterým on ji mluvil jenom s těžkostmi, pár směšně formálních vět, jakoby si je na tuto příležitost připravil se slovníkem, slova, které si nemají říkat sourozenci, sourozenci, kterými jsme se my dva nikdy nestali.

E.jpg

Tak se to všechno může zvrtnout, a já a Theo, který teď stojí vedle mě na terase domu, který ani trochu není můj, ve kterém jsem prázdninový host, si můžeme jít každý svou cestou. Naše cesty by vedly po různých kontinentech, a my dva bychom neměli nic víc společného, možná o několik let bychom si napsali email, našli bychom se na nějaké internetové stránce, kdoví, jestli by to byl ještě Facebook, a kdoví, jestli by mě Theo našel, mohla bych mít jiné příjmení, ale mohla bych já najít jeho a poslat mu email s dávnou fotografií, na které bychom stáli přituleni k sobě na hlavní ulici v Santa Barbara, byla by to fotografie z předchozího roku, z mého prvního kalifornského výletu, taká dávná, jako ty fotografie Ivinka v babiččině zahradě, fotografie z časů, o kterých moji rodiče říkají, že to už ani není pravda.

A možná bych přidala fotografii svého syna, nebo by mi Theo poslal fotografii své dcery, a cizí ženy, která by byla její matkou, tak, jak já stojím na tom pohřbu vedle ženy, která je pro Ivinka cizí. Možná by všechno dobře dopadlo. Ale mezi tím večerem, kdy spolu stojíme pod naší potrhanou pavučinou a doufáme, že na těch fotografiích budou naše děti, a těmito svátečnými emaily, je celý oceán, temný jak Pacifik, ke kterému se dá od tohoto domu zajít po prašné cestě, na břehu kterého jsme se ještě včera dívali na západ kalifornského slunce.

F.jpg

Taký oceán musel být i v tu trnavskou sobotu před mým osamělým otcem, na břehu trnavské řeky, při vyvrácené mrtvé vrbě, oceán, který v ten večer na terase domu Theových rodičů cítím na vlastní kůži, voda je skoro černá, studená, jako když se v lednu koupu v kalifornském Pacifiku a nohy mě zábnou tak, až to bolí, zkřehnuta bolestí utíkám na břeh a třu si prsty nohy bérce, abych v nich rozproudila krev, a potom to zkouším znova, až kým si na chlad vody nezvyknu. Je to jako ve snech, ve kterých plaveme v moři a voda začne najednou stoupat, je jí tolik, že už nedokáži plavat, všude kolem je oceán.

G.jpg

Když je po hádce, když se znova k sobě přitulíme, vyprávím Theovi i té vrbě a své předtuše, a Theo mi vysvětluje, že do pavučiny se asi chytla moucha, pavouk ulovil tlustý hmyz a v zápasu o svou kořist se pavučina poškodila, a pavouk teď s plným břichem tráví, pokud pavučinu znova opraví. Příliš tomu nevěřím, zem se po zemětřesení ještě chvěje, jsme v krajině, kde jsou zemětřesení častá, Theo mi vypráví, že nedávno zažil malé zemětřesení v San Francisco, krátce před mým příletem se zem u nich doma začala třást, a já jsem ráda, že to nebylo nic vážné, i když domy jsou zde postaveny tak, aby je zemětřesení nepoškodily. Na druhý den je pavučina znova neporušena, jakoby se nikdy nic nestalo, pavouk vládne jako předtím.

H.jpg

I.jpg

J.jpg

K.jpg

(listopad 2009 – únor 2010)

 

Svetlana Žuchová

ahojDlouhé články většinou nečtu,22:3011.2.2010 22:30:03
NaďaVše co bych zde22:1311.2.2010 22:13:27
vladimir bosakkarma20:1011.2.2010 20:10:53

Počet příspěvků: 3, poslední 11.2.2010 22:30:03 Zobrazuji posledních 3 příspěvků.

Svetlana Žuchová

Svetlana Žuchová

"Bücher, hat der Dichter Jean-Paul einmal bemerkt, sind dickere Briefe an Freunde."

Čeština není můj rodný jazyk, proto se omlouvám za chyby!

REPUTACE AUTORA:
0,00

Seznam rubrik

Tipy autora

tento blog
všechny blogy