Paris a Paris Las Vegas (1)

pátek 12. únor 2010 14:19

Sedím v kuchyni a vyjadřuji své názory na hotely v Las Vegas. Z dlouhého seznamu se do užšího výběru dostaly hotely Luxor a Paříž, jeden se sfingou a pyramidou, sfinga i pyramida jsou lemovány blikajícíma žárovkami a podsvíceny matnými reflektory, v hotelu Paříž je zase napodobenina Eiffelovky, drobný Vítězný oblouk a imitace nábytku z doby Ludvíka XVI.. A na internetové stránce hotelu je fotografie muže a ženy, muž v tmavém obleku a žena v červených šatech z ligotavého materiálu s hezky upravenými nehty a jednoduchými, ale zvlášť elegantními náušnicemi, sedí při okrouhlým stolku s dvěma vysokými sklenicemi šampaňského a za nimi vysvícena Eiffelovka, a Theo ukazuje na tu fotografii a říká: „Podívej, to můžeme být ty a já.“

Účastním se výběru, vyjádřím se, že hotel Paříž nejlépe ztělesňuje kýčovitost, jaká se od Las Vegas očekává. (I když: Co já vím o Las Vegas?). A Theo souhlasí, a klikně na políčko Rezervovat, vyplní údaje a rezervuje nám pokoj. Sedím přitom v té chladné kuchyni a přemýšlím, jak se to skončí, úzkost, které se nedokáži zbavit.

Hotel je obrovský, strop je natřen na bledě modro, s bílými fleky, které znázorňují oblaka, a světlo zde není žluté, ale bíle, takže v kombinaci s namodralým stropem místo oblohy působí jako denní světlo. Theo řekne, že v kasíně nikdy nesmí být rozeznatelný čas, denní doba, světlo je stále stejné, je v nich stále stejné přítmí, aby se v nich lidé zapomněli, aby nebrali ohled na čas, na povinnosti, které z něho plynou, vzpomenu si, jak jsem se kdysi dokázala zapomenout v kavárně, setkali jsme se v osm a najednou byly čtyři ráno, nikdy čas neubíhá tak rychle jako kdysi v kavárně, co mi dnes přijde úplně nepředstavitelní.

A.jpg

V hotelu Paris Las Vegas svolili místo běžného tlumeného přítmí, které vytváří iluzi neustálé noci, iluzi nikdy nekončícího dne, a byla to moudrá volba, vzduch zde působí svěže jako v letní ráno, jako po krátkém dešti, který rychle pomine a nepokazí den, jenom osvěží ovzduší. Vzpomenu si, jak jsme kdysi dávno, s někým úplně jiným, snídali v malém baru v Avignone, po noci v spacáku, po noci, která následovala po vítězství Francouzka ve fotbalových mistrovstvích světa, takže jsem se vůbec nevyspali. Pamatuji si, že v čase zápasu jsme právě seděli ve vlaku do Avignonu, zápas se chýlil ke konci a všichni napjatě čekali na výsledek, a když se dohrálo, někdo se to jako první dověděl z mobilu, a pak se všichni objímali a třásli si rukou, a my dva jsem se cítili nepatřičně, protože jejich společnou francouzskou radost nám nepřináleželo sdílet. Po té noci, kdy jsme kvůli oslavám o ohňostrojům usnuli vlastně až nad ránem na břehu řeky, jsme snídali v malém baru croissanty a bílou kávu, i když to zní banálně, a byl tam přesně ten lehký vzduch a průhledné světlo, jaké se podařilo imitovat ve foyer hotelu Paris Las Vegas.

B.jpg

C.jpg

V tom čase jsem se motala po Paříží, po skutečné Paříži, tehdy osmnáctiletá jsem dokázala celé hodiny chodit po bulvárech, abych se neztratila, orientovala jsem se podle značek pro auta, takže jsem chodila nesmyslnými obcházkami, nikdy jsem nedokázala číst mapu, tabule pro auta byly pro mě srozumitelnější, přehlednější, i když jsem chodila stále dokola po širokých bulvárech místo toho, abych se proplétala užšími uličkami a dostala se rychleji tam, kam jsem chtěla. Protože o rychlost tehdy nešlo, času jsem měla, kolik jsem chtěla, toulání se městy byla kdysi moje nejoblíbenější činnost, kým jsem tu schopnost těšit se z celodenní chůze neztratila, schopnost těšit se z únavy, z upocený kůže a ubolených nohou, ale tehdy jsem to dokázala.

E.jpg

H.jpg

A jeden z těchto pařížských dnů jsem byla v Louvru, a sjela jsem eskalátorem do suterénu, kde bylo nákupní centrum, neočekávala jsem jej, nevěděla jsem o něm, a našla jsem v něm papírnictví. Papírnictví představovala vždy zvláštní požitek, odjakživa jsem si ráda prohlížela sešity, kancelářské potřeby, které jsem vůbec nepotřebovala, desky na spisy a plnící pera, která se otírala do hadříků, jaké jsem kdysi vyráběli na hodinách pracovního vyučování, několik kroužků barevných látek různých velikostí, poskládaných na sebe podle velikosti a v středě sešitých gombíkem. V tom pařížském papírnictví prodávali sérii sešitů, tužek, obalů na knihy a penálů s obrázkem Malého prince, tak, jako kdysi v Jugoslávii prodávali oboustranné čínské penály, ale byly tak drahé, že mi je rodiče nemohli koupit. Ani tehdy v Louvru jsem si nic ze série nekoupila, všechno bylo příliš drahé, v nákupním centru pod Louvrem bylo drahé vůbec všechno, nejenom sešity a tužky s Malým princem, a já tehdy neměla peníze, pocházela jsem ze světa, ve kterém neexistovaly kreditní karty ani mobilní telefony, měla jsem sebou hotovost od rodičů, se kterou jsem musela vystačit celé dva francouzské měsíce, a nakupovat v nákupním centru v suterénu Louvru jsem nejenom nemohla, ale předpokládala jsem, že ani nikdy v životě moci nebudu, a to odpoledne v osmnácti letech v pařížském nákupním centru a série suvenýrů s Malým princem mi zůstali v paměti dodnes jako ztělesnění něčeho krásného, co ale není v mém dosahu.

K.jpg

Na Paříž má podobné vzpomínky kdekdo. Číst si o Montmartre a Bateau-Lavoir patřilo k dospívání stejně, jako se cítit nepochopen a zneuznán jako impresionisti. Já jsem, společně s ostatními účastníky toho dávného kurzu francouzštiny v Paříži, seděla na louce v parku v Auvers-sur-Oise, kde zemřel a je pohřben Vincent Van Gogh. Výlet do městečka organizovala jazyková škola, která ale neorganizovala oběd, takže jsem si měli všichni přinést jídlo sebou a obědvat na pikniku v parku, na kterého konci byla reprodukce slavného Goghova obrazu a hned vedle na dřevěném sloupu prázdný rám, ve kterém byla takto zarámovaná úplně stejná krajina jako je vyobrazena na malbě. Seděli jsme na louce v parku a dnes si vzpomínám, že opodál se pásl bílý kůň, i když dnes se mi již ani nechce věřit, že je to skutečně pravda, nebo je to jenom vzpomínkový klam nebo fata morgana. Jelikož výlet se konal až koncem mého pobytu, měla jsem již tak málo peněz, že jsem si koupila jenom zlevněné bagety, které se drobily jako suchary. Vedle mě seděla krásná Angličanka indického původu, všechno jídlo jsme uložili do středu skupinky, a já jsem se ozářena provensálským sluncem styděla za své suché bagety.

L.jpg

A teď večeříme pod Eiffelovkou s americkou vlajkou.

M.jpg

(Las Vegas, 13.-14. ledna 2010)

 

 

Svetlana Žuchová

Lída V.Připojuji se!14:0413.2.2010 14:04:42
NaďaPíšete moc07:5213.2.2010 7:52:53
jjan kouřilMám rád17:1412.2.2010 17:14:07

Počet příspěvků: 3, poslední 13.2.2010 14:04:42 Zobrazuji posledních 3 příspěvků.

Svetlana Žuchová

Svetlana Žuchová

"Bücher, hat der Dichter Jean-Paul einmal bemerkt, sind dickere Briefe an Freunde."

Čeština není můj rodný jazyk, proto se omlouvám za chyby!

REPUTACE AUTORA:
0,00

Seznam rubrik

Tipy autora

tento blog
všechny blogy