Paris Las Vegas (2)

čtvrtek 18. únor 2010 10:03

První část toho víkendu se odehrává v bance. Já a moje, myslím, že první, bankové konto.

Znovu si při té příležitosti vzpomenu na Las Vegas. Na to, jak jsme se ubytovali v hotelu Paris Las Vegas. Přijíždíme z výletu v nevadské poušti, Theo má zaprášené otlučené boty, já mu celý den vyčítám, proč si na výlet nevezme jiné, staré odrané tenisky, proč musí na skály lézt v botách, co jsme je koupili, když si konečně dal říct a přestal nosit ty předchozí. Když jej v autě nabádám, aby si boty vyměnil, znovu mě napadá, že na to nemám právo, nemám právo ani na Thea ani na jeho boty, nemám právo mu je vyčítat stejně, jako se mně netýká, že se už několik týdnů neholil.

V těch botách zaprášených pouštním prachem, v texaskách a velikém svetru přijíždíme to ligotavého hotelu, já mám kalhoty, které nosívám do posilovně, a tenisky, které jsem před takřka pěti lety dostala od rodičů jako dárek za poslední státnici, protože já pocházím ze světa, kde se za skončení medicíny dostávají boty značky Puma a ne Alfa Romeo, jak mi kdysi vyprávěl Stefan.

I.jpg

Mám tedy na sobě kalhoty z posilovně a tenisky, které byly kdysi sice drahým dárkem, které jsou však zároveň po pěti letech odrané, tahám za sebou kufřík na kolečkách, na něm naskládáno oblečení, které bylo ještě donedávna naházeno na zadním sedadle auta, například zelenou bundu ještě mokrou od ranního deště. Jenom několik lidí je oblečených luxusně, zbadám jenom dvojici žen v dlouhých večerních šatech, a ne my, ale oni vypadají nepřístojně, působí jako pěst na oko, působí jako Rusky, které se rádi parádí. I když jsme celí zaprášení nevadskou hlínou a pokrčeni z cesty v autě, chovají se k nám zdvořile, paní na recepci nás vítá Bon jour, mluví s přízvukem, který ale není francouzský, mluví anglicky hůř než já, ale je moc milá a ptá se Thea na jméno a mě, jestli se jmenuji stejně, a já říkám, že nejmenuji a hláskuji jí své nesrozumitelné slovanské jméno, i když mě, samozřejmě, hned napadne, že mě určitě považuje za ruskou nevěstu z internetové seznamky. Paní na recepci je usměvavá a milá a odevzdá nám klíče od pokoje, dokonce nám trochu spiklenecky řekne, že nám za stejnou cenu dává lepší pokoj, který by za normálních okolností stál o čtyřicet dolarů víc, co Theo vysvětlí tím, že nás „považuje za milý pár“.

A když pak kráčíme, celí špinaví, k výtahům a chceme se vyvézt na dvacáté poschodí, kde je náš pokoj, řeknu si, že lidi jsou vzájemně milí a přátelští, lidi, kteří disponují kreditními kartami, ta paní na recepci s cizím přízvukem nám nabízí možnost zapsat si číslo „naší kreditní kary“, rozuměj Theovi kreditní karty, z které bychom pak platili všechno, co bychom si mohli přát, filmy, na které se dá v pokoji dívat, nápoje z milibaru, připojení k internetu, a Theo souhlasí a podá té milé paní svoji kreditní kartu, a paní ťuká její číslo do počítače.

G.jpg

Kalhoty-nekalhoty, tenisky-netenisky, pokud máme kreditní kartu, všichni jsou milí a vycházejí nám vstříc. Vezeme se ve výtahu a do kabiny vchází dlouhovlasá žena, snad o pár let starší od nás, namalovaná a upravená, v černé slavnostní sukni a bílém saku, ptá se nás s úsměvem, odkud jsme, a já mlčím, usmívám se sice, ale mluvit se mi nechce, a přenechám to Theovi, který říká, že je ze San Francisca, a ona bez toho, abychom se jí zeptali, říká, odkud je ona, z města, kterého název jsem již zapomněla, vysvětluje bez vyzvání, že je zde na konferenci, je zde kvůli práci, a mne by velice zajímalo, co je to za konference, to jediné bych se ráda zeptala, ale nechci mluvit, nechci v lepším případě vysvětlovat, odkud jsem, v horším vyvolat podezření, že jsem ruská nevěsta z internetu. A tak se jen mile a souhlasně usmívám a paní nám vysvětluje, že ji čeká pracovní večeře a že jde již pozdě, a proto spěchá, a pak výtah zastane na našem, dvacátém poschodí, a my vystoupíme, a já znovu myslím na to, jak se k nám všichni chování mile, jelikož předpokládají, že když se vezeme na dvacáté poschodí hotelu Paris Las Vegas, patříme k tím, co mají kreditní kartu, jsem vlastně všichni jedna velká rodina, bez ohledu na barvu pleti, přízvuk a značku bot, nevadí, že máme špinavé kalhoty a zaprášené ruce. Jsem, samozřejmě, ráda, že do toho společenství patřím, nemůžu popřít, že jsem tím nadšená, že se v tom pocitu koupám jako holub v prachu, vrabec v suché hlíně, na druhé straně z toho plyne strach a úzkost, snad proto, že jsem byla často, většinu života, na druhé straně, za hranicemi toho společenství, mezi těma, na kterých se neusmívají, ke kterým se chovají se slušnou nedůvěrou, s opatrným odstupem.

D.jpg

Tak, jako třeba teď. (...)

(Las Vegas, 13.-14. ledna 2010)

 

Svetlana Žuchová

Související články


Lída V.Tak to musím napravit:12:0219.2.2010 12:02:09
Svetlana ŽuchováDěkuji,07:5319.2.2010 7:53:01
NaďaPilně Vám klikám,07:4819.2.2010 7:48:58

Počet příspěvků: 3, poslední 19.2.2010 12:02:09 Zobrazuji posledních 3 příspěvků.

Svetlana Žuchová

Svetlana Žuchová

"Bücher, hat der Dichter Jean-Paul einmal bemerkt, sind dickere Briefe an Freunde."

Čeština není můj rodný jazyk, proto se omlouvám za chyby!

REPUTACE AUTORA:
0,00

Seznam rubrik

Tipy autora

tento blog
všechny blogy