O výletu na Dachstein (1) a o řetězech na auto

středa 7. duben 2010 07:58

Tento rok, možná dokonce tento školní rok, protože i když už nejsem studentka, roky se pro mě začínají v září a končí v červnu, takže tento školní rok dělám věci, na které se již dlouho chystám.

Byla jsem na Gerlachu, výlet dlouho plánovaný...

12.9.2009

G.jpg

vylezla jsem na Sněžku,  dokonce dvakrát,

S.jpg

15.8.2009

1.11.2009

1.11.2009

1.11.2009

a byla se lyžovat na Dachsteinu.

21.3.2010

Výlet nám, mně i Eleně, která jede s námi, připomene náš dávný výlet do maďarského Sarvaru, který se kdysi odehrál taky v rámci plnění závazků, po roce, který jsem strávila v letargii, dodnes si jej někdy vyčítám, krátce potom, co jsem si koupila první auto, auto, které se stalo symbolem nového života, Nového života, který mám ve zvyku začínat pravidelně. Stejně jako tehdy, i teď se setkáváme ráno, unavené víkendové ráno po příjezdu z Prahy, já a Theo přicházíme pozdě, původně plánujeme jenom jednodenní výlet, jenom si odskočit, i když víme, a všichni nám říkají a varují nás, že je to daleko, ale po zkušenostech ze Sarvaru, kdy jsme procestovali autem celý den, jenom abychom se v Sarvaru naobědvali, se nám to zdá snesitelné.

(O Sarvaru mi kdysi někdo vyprávěl, že je to krásné maďarské lázeňské městečko. Konkrétně mi to vyprávěla jedna paní, která navštěvovala můj kurz pro nezaměstnané, ve kterým jsem já, na rozdíl od mých klientů, tehdy pracovala. Na výlet jsme jeli s Elenou, Florianem a Mikem, podivuhodná čtveřice, které jsem velela já jako novopečený vlastník oježděného auta. Podotýkám, že auto se mnou kupoval právě Mike, protože já jsem tehdy neřídila od dob své autoškoly, a netroufla jsem si na svém novém autě ani zajet domů. Řídil Mike, poslouchali jsme v novém autě Pink Floyd, co se mi dnes zdá zcela neuvěřitelné, a jelikož byla tma a ani jeden z nás neznal pořádně cestu, zastavili jsme se až na maďarských hranicích. Až tehdy jsme si všimli, že jsme na nesprávné hranici. Před výletem do Sarvaru se ale mé řidičské schopnosti již značně vylepšily, Floriana jsem již to ráno dovezla z Vídně do bratislavské kavárny, kde jsme se, naše podivuhodná sestava, rozpačitě setkali při kapučíně. Cesta byla dlouhá, dodnes mám doma video, které jsem natáčeli na březích Neusiedler See, kličkovali jsme po malých maďarských cestách, řídit jsem se sice naučila, ale číst mapu nevím dodnes, takže kdyby nebylo Mike, nikdy bychom Sarvar nenašli. Když jsme tam nakonec dorazili, z krásných lázní se vyklubalo koupaliště plné dětí, na které jsme se podívali jenom přes plot a usoudili, že to jsme mohli zůstat rovnou v Rusovciach při jezeru, takže jsem se naobědvali a vrátili se domů.

Sarvar.jpg

Ještě v ten večer, to se již setmělo, jsem jeli k českým hranicím na chatu našeho známého, cestou, po které bych dnes jela snad i se zavřenýma očima, ale tehdy, a proto si na ten den dodnes vzpomínám, jsem jela po noční silnici autem poprvé a Mike mě musel neustále nabádat, abych jela rychleji, protože příliš pomalá jízda je na silnici nebezpečnější než jízda příliš rychlá.)

Tak si i teď si říkáme, že to nic nebude, přicházíme za Elenou do nemocnice, Paní doktorka je po službě, říká nám ošetřovatel, a potom paní doktorka otevře dveře a vůbec se nezlobí, že ji po službě rušíme, protože ji vlastně vůbec nerušíme, paní doktorka na nás již čeká, máme ji vyzvednou a pojedeme na výlet.

Theo si sedne za počítač, Theo, který podle všech rodových stereotypů jediný dokáže číst mapy, který zároveň pokaždé úzkostlivě zaznamenává trasu i s precizně vypracovaným nákresem, doma nemáme internet, a tak se spoléháme, že cestu najdeme u Eleny. Theo tedy črtá trasu, kreslí čáry znázorňující cesty, čas mezitím ubíhá, takže já a paní doktorka usoudíme, že je pozdě, že bude lepší zajet na Schladming, jelikož je mezitím skoro poledne a my ještě stále jenom kreslíme mapu. Theo, kterému se sice uleví, protože na rozdíl ode mě a Eleny není zastáncem kamikadze jízd, a za zážitek nerad platí přehnanou cenu, který ale nerad vidí naše zklamání, řekne, jenom tak mezi řečí, že vždyť bychom tam mohli přespat, vždyť vlastně nikam nespěcháme, tak co kdybychom si tam našli nějaké ubytování a zůstali dva dny? Nemáme sebou zubní kartáčky, jinak nám ale nic nebrání, nasedneme před nemocnicí s poliklinikou do auta, stejného auta, ve kterém jsem kdysi s Mikem poslouchali Pink Floyd, a vydáme se na hory.

To, že jedeme na hory, je důležité, protože já chci jezdit na hory, chci jezdit na výlety, vstávat brzo ráno a odvézt se autem pod horu, na kterou pak stoupáme ještě za tmy, ve skupině ostatních málomluvných turistů, v skupině, to je též důležité. Chci být součástí skupiny, sedět v autě s jinými lidmi, věnovat se činnostem, kterým se věnují mnozí, hlavně se vůbec věnovat činnostem. Tak jsem si to předsevzala již kdysi dávno, na tom výletu do Sarvaru, to byl vlastně cíl toho výletu, a i teď, když se vezeme na hory, mi ani tak nejde o lyžování, vždyť lyžovat ani moc neumím, jde mi spíš o akt společného výletu, o nejlepší kamarádku a mého Thea, v mém autě, ve kterém jsou na zadním sedadle hozeny naše lyžařské bundy a lyže zasunuty tak, aby se vedle nich dalo ještě sedět. Chci mít na kapotě auta stojan na kolo, úložný prostor na lyže, chci vědět, jak se montují řetěze, chci mít kartu z čerpací stanice Shell na zlevněný nákup pohonných hmot, chci být členkou IKEA Family, chci být členkou skupin na Facebooku, chci psát blog.

(Ve skutečnosti mám sice onu kartu na zlevněný nákup pohonných hmot, ve skutečnosti jedu s téměř prázdnou nádrží až po stanici Shell, jenom abych kartu využila, a pak na ni při placení zapomenu.)

Když píši, že chci vědět, jak se nasazují řetěze, vím, co tím myslím. Kdysi dávno, v zimě 2004, jsme taky jeli na hory, tehdy do slovenských Tater, já a někdo, kdo byl tehdy v úloze Thea, a ještě Jana a Paul, dnes manželé, tehdy ještě bez Aničky, které je dnes již pět let. Oni dva, Jana a Paul, neměli tehdy ještě sice Aničku, ale jinak měli všechno, měli, kromě jiného, auto, na které si na čerpací stanici tehdy cestou do Tater kupovali řetěze. Oni žili již tehdy ve světě, ve kterém se mluvilo o zimních a letních pneumatikách, oni dva měli totiž na svém autě tehdy při výletu do Tater letní pneumatiky, proto bylo potřeba koupit řetěze. A já si pamatuji, jaká byla Jana z té koupi nadšená, a já jejímu nadšení dobře rozumím.

Nešlo ani tak o řetěze, i když dnes už vím, po vlastních zkušenostech, že výlet po zasněžených tatranských cestách na letních pneumatikách je nebezpečný. Víc než o řetěze šlo ale o to, že Jana byla již tehdy někým, kdo dokáže nasadit řetěze, i když to s Paulem dělali poprvé v životě a přesně podle přiloženého návodu, byla to iniciace, rituál, symbolický vstup do světa lidí, kteří dokáží nasadit řetěze. Kteří nasazují řetěze nonšalantně, lidí, kteří v autě zkonstatují, že sněží stále hustěji a hustěji, že na cestě je stále tlustší vrstva sněhu, a proto při první příležitosti vyhodí směrovku a sejdou z cesty na malé odpočívadlo, nechají blikat zadní světla a vyberou řetěze z kufru, ve kterém mají kromě řetězí, nářadí a lékárničky i pomlázku, která zde zůstala z velikonoční návštěvy křestní mámy a výkres, který dcera nakreslila ve školce.

Pro Janu byl nákup řetězí a to, že je sami dokázali nasadit, prvním krokem do toho světa, proto chtěla řetěze stůj co stůj koupit a nasadit, i když do hotelu bychom se možná dostali i bez nich. A my dva, já a někdo, kdo tam byl se mnou v úloze Thea, jsme neměli ani auto, ani peníze ne jenom na auto, ale ani na řetěze. Pamatuji se, jak jsem se po té cestě vrátili do Bratislavy, byl leden 2004, jestli se nemýlím, co zase, mimochodem, není tak dávno, takže je příjemné vědět, že za šest let, co je přehledný a uchopitelný časový úsek, se předci jenom může lecco změnit. K lepšímu, bohužel stejně jako k horšímu. Po té dávné cestě na hory jsme se tedy my dva, já a někdo, komu dnes říkám Theo, vrátili do Bratislavy a seděli jsme v kavárně Diván. Jana s Paulem odjeli, odjeli na svém autě do Německa, prázdniny se skončily, a i my dva jsme se vrátili do našeho původního světa. Pamatuji se, jak na mě v kavárně Diván, do které jsme často chodívali, padl smutek, a jak jsem se snažila ten smutek vysvětlit tomu, kdo by se dnes jmenoval Theo. Ten výlet nebyl jenom výletem do Tater, ale byl to výlet do života, jaký jsme my dva společně nikdy nesdíleli. Výlet do světa, ve kterém se na čerpací stanici kupují řetěze na vlastní auta, ve kterém lidem vadí, že v penziónu je společná kuchyň. (My dva jsme byli spokojeni, že vůbec bydlíme v penzionu). Ve kterém se půjčují lyže v půjčovně hotelu Fiss na Štrbském plese. A po tom týdnu jsme se my dva vrátili nejenom z výletu v Tatrách, ale i z pobytu v tom světě, který tehdy nebyl náš, který jsme si od Jany a Paula na těch pět dní půjčili, nebo který jsme před nimi, s námahou, předstírali. (Když jsme se vrátili, neměli jsme prakticky vůbec žádné peníze.)

Tak proto si tu cestu tak vychutnávám.

Příště o tom, jak výlet pokračoval dále.

(Dachstein, Rakousko, 20.-21.3.2010)


Svetlana Žuchová

NULISvetlano, to je teda18:167.4.2010 18:16:04

Počet příspěvků: 1, poslední 7.4.2010 18:16:04 Zobrazuji posledních 1 příspěvků.

Svetlana Žuchová

Svetlana Žuchová

"Bücher, hat der Dichter Jean-Paul einmal bemerkt, sind dickere Briefe an Freunde."

Čeština není můj rodný jazyk, proto se omlouvám za chyby!

REPUTACE AUTORA:
0,00

Seznam rubrik

Tipy autora

tento blog
všechny blogy