O Luckách a Luciích

středa 14. duben 2010 17:02

Článek o Luckách a Luciích se začal vzpomínkou na horkou čokoládu v pražské kavárně Louvre, ve které jsem potkala Zuzanu. Zuzana a horká čokoláda mě totiž vedou ke vzpomínkám na Lucie.

Kdysi jsem musela každé ráno pít kakao, každé ráno stejné kakao, Granko, na krabici byla vyfocena holčička se šátkem na hlavě, která se mnou chodila do školy.

Ta holčička z Granka byla skutečně Lucka ze školky, chodila do třídy k menším dětem, ale ráno po příchodu byly všechny děti v jedné třídě, kým jich nebylo dost, aby se rozdělili, a tam nám paní učitelka, jak jsme těm paním ve školce říkali, ukazovala Lucku, kterou jsme všichni znali z Granka. Později jsem se dozvěděla, že Lucčin tatínek byl fotograf. Lucku jsem znala i později, Lucka byla o něco mladší, když jsme vyrostly, Lucka se vždy hezky oblékala, stala se z ní umělkyně, teoretička umění, chodila oblečená jako ze starých filmů, již se jí neříkalo Lucka, ale Lucia, nosila sukně a klobouky s květinou, jednou mi náš společný známý vyprávěl, že se potkali na ulici před kavárnou, do které v tom čase v našem městě všichni chodili, nevím, co znamená všichni, ale tak se tomu tehdy říkalo.

Lucia potkala mého známého na ulici před kavárnou, každý přicházel z jiného směru, viděli se již z dálky, kráčeli oproti sobě, a když si již byli blízko, když se již měli zastavit a dát se do řeči, Lucia rychle přistoupila k mému známému, vtiskla mu na rty polibek a pak šla bez slova dál, neotočila se, jenom dále šla svou cestou v opačném směru, teď se již od známého za jeho zády vzdalovala.

Pak jsem Lucii viděla ještě jednou, vůbec jsme již nevěděla, co dělá a kde bydlí, ale viděla jsem ji jednou v Praze, na schodech ve stanici metra I P Pavlova, byla těhotná, měla tričko, pod kterým bylo vidět obrovské bříško, měla sukni, tak jako kdysi. Později jsem se dozvěděla, že její manžel je český fotograf a mají syna, to jsem již věděla jenom z Facebook-u, kde jsme se staly kamarádky, Lucia psala do statusů po slovensky a používala slova, která se v normálních rozhovorech nepoužívají, například „trtácať sa“, trtácala som sa s Antonínom domov, napsala, Antonín byl její syn.

Taky měla ve fotoalbech na Facebook-u samé hezké fotky, černobílé nebo foceny s filtrem, úplně jiné jako já, moje fotky na Facebook-u jsou zcela konvenční, stojím vedle Eleny nebo vedle Thea před nějakou památkou, mám oblečeny kalhoty a na nohou sandále, nedívám se zasněně do objektivu, ani neupírám zrak do dálky, nesahám na fotkách do budoucnosti, ale usmívám se tím úsměvem, který jsem zdědila po mamince, tím úsměvem, kterým se i moje máma na fotografiích vždy usmívá, je vidět zuby, na kterých jsme kdysi nosila rovnátka, takže jsou dnes docela hezké.

Lucia se na fotkách neusmívá, stále nosí sukně a klobouky, na fotkách stojí bosá na louce, má v černých vlasech květiny a pod letnými šaty bříško, Luciin manžel je fotograf, to je znát. Lucia se z Facebook-u odhlásila, již nevím, co dělá, předpokládám, že vychovává syna Antonína, jestli již nemá druhé dítě. Kdybych byla Lucií, měla bych na Facebook-u takovéto fotky, fotky, o kterých jedna má známá řekla, že vypadají jako z nějakého evropského filmu.

Lucka.jpg

Když už píši o těch Luciích, ještě jedna Lucka mi napadá, Lucka, která je ode mě přesně o deset let mladší, dcera „v naší krajině“ známého herce, „v naší krajině“, jak to říkají Američani, v Americe každý říká in my country, protože v Americe má takřka každý nějakou tu krajinu, která je jeho, mě spíš vždy překvapí, že nikdo tu svou krajinu nepojmenovává, nikdo neřekne „u nás v Kolumbii“ nebo „u nás v Polsku“, ale každý mluví záhadně o „své krajině“, v románech a povídkách to lépe zní, pojmenovávat místa tajemně, v náznacích, „to město, kde jsem vyrůstala“, „ta kavárna, kde všichni chodili“, „naše krajina“, takže tato Lucka je dcera herce, který je v mé krajině a v krajině, ve které jsme vyrůstala, slavný, a kterého manželka byla kdysi kolegyní mého otce („toho muže, co si vzal moji maminku“), a tak se stalo, že když mě bylo asi šestnáct a Lucce šest, chodila jsem k nim domů a učila Lucku a jejího mladšího bratra Janka anglicky.

Na Lucku mám vlastně ještě jednu vzpomínku, to jsem byla s tátou v jeho práci a vezli jsme se z dvora nemocnice starým výtahem do patra, kde měl táta pracovnu. Ve výtahu jsme se nevezli sami, ale byla s námi i maminka budoucí Lucky, která byla v té době čerstvě vdaná za toho slavného herce, jak o tom všichni věděli, a když se s námi v tom výtahu vezla, byla právě těhotná s jejich prvním dítětem, jak se později ukázalo, byla to holčička a jmenuje se Lucka. Ptali jsme se Lucčiny maminky, o které, mimochodem, moje máma říkala, že měla štěstí, že se provdala, protože jí bylo tehdy již asi třicet, co bylo podle mé mámy na provdávání pozdě, ptali jsme se tedy Lucčiny maminky, kdy se dítě narodí, nepamatuji si, jestli věděla, že to bude holčička, nevím, jestli se to již tehdy dalo zjistit, muselo to být v roce 1986, protože Lucka je ode mě o deset let mladší.

O několik let později nás Lucčiny rodiče pozvali na návštěvu, to už nebyli jenom rodiče Lucky, ale i Janka, jít na návštěvu k slavnému herci byl zážitek, sedět s někým, jako je on, za stolem, mě bylo v té době asi tak čtrnáct a měla jsem právě období, ve kterém mě zajímalo divadlo, byla jsem ale plachá a styděla se o tom mluvit, a tak můj táta mluvil za mě a vysvětloval tomu herci, že mě zajímá absurdní divadlo a mám ráda Ionesca. Při odchodu z návštěvy jsme se šli podívat na spící děti, na Lucku a Janka, kteří leželi v dětské postýlce, potichu jsme otevřeli dveře a nakoukli dovnitř, rodiče, moji i rodiče Lucky a Janka, měli již trochu vypito, a můj táta řekl tomu slavnému herci, že je velký umělec, ale jeho největší umělecké dílo jsou tyto dvě děti, Lucka a Janko.

Pak jsme chodila k nim, k Lucce a Jankovi, a učila je anglicky. Lucka byla dobrá žačka, angličtina ji bavila, Janka nebavila, Janko běhal po pokoji a bylo těžké přinutit jej, aby mi chvíli věnoval pozornost. Jednou jsem Lucce, které bylo tehdy již přes dvacet, a která mezi tím maturovala v Anglicku, takže anglicky uměla bez pochyb lépe než já, tyto vzpomínky vyprávěla, a ona si taky na něco vzpomněla, totiž na den, kdy mě pozvala na svou narozeninovou oslavu, jí bylo asi tak osm a mě tím pádem osmnáct, byla jsem na oslavě za dospělou, a Lucka a její kamarádka Adka, kterou jsem, mimochodem, taky chodila učit anglicky, prý poslouchaly ve vedlejším pokoji Spice Girls nebo tak něco, a prý tajně, protože si myslely, že ty písničky jsou o sexu a styděly se, co já bych si o nich pomyslela, když těm textům rozumím.

No a tato Lucka, kterou si pamatuji ještě z dob, kdy její maminka ani nebyla provdaná, ani svého budoucího slavného manžela ještě neznala, se dnes v Budapešti učí maďarsky. Tato Lucka se stala taky teoretičkou, umění ne výtvarného, ale literárního, dokonce má kluka, který je taky slavný, ale ne herec, ale taky teoretik literatury.

Lucka je jiná jako Lucia z Granka, taky nosí sukně, ale k nim barevné punčochy, na každé fotce na Facebook-u je obklopena spolužačkami z kurzu maďarštiny, má sukni a červené punčochy, její statusy jsou v angličtině, někdy dokonce v maďarštině, a komentuje v nich historické souvislosti svých fotografií, teorie, které se k fotografiím pojí, Lucka nemá na Facebook-u fotografie z Paříže ani z Benátek, ale z míst jako pobřeží Baltského moře nebo její oblíbený park v Budapešti. Lucka se zajímá o zobrazení Dunaje v středoevropské literatuře a minule, například, napsala, že si koupila maďarský výkladový slovník a již se nemůže dočkat, až se do něj zahloubí.

Je zvláštní, že píši o těchto Luciích a nevzpomenu si na svou Lucku, na Lucku, která se se mnou léta pojila, má nejlepší kamarádka Lucka, která se mnou seděla v lavici nejenom na základce, ale taky na střední, se kterou si nás lidi pletli, mně říkali Lucia a jí Svetlana, bydlely jsme dokonce ve stejné ulici a seznámily se tak, že jsme byly ve třetí třídě na základní škole odpoledne v parku, Lucka se hrála s takovou umělohmotnou figurkou a já se jí zeptala, jestli bych se mohla hrát s ní. Pak jsem se ní hrála následujících asi patnáct let. Možná o té Lucce toho vím příliš, mám na ni příliš moc vzpomínek, abych si jich zde pár vybrala.

Podstatné ale je, že já jsem nikdy nebyla ani jednou z těchto Lucií.

(Praha, 13.-14. dubna 2010)

Svetlana Žuchová

Žádný diskusní příspěvek dosud nebyl vložen.

Svetlana Žuchová

Svetlana Žuchová

"Bücher, hat der Dichter Jean-Paul einmal bemerkt, sind dickere Briefe an Freunde."

Čeština není můj rodný jazyk, proto se omlouvám za chyby!

REPUTACE AUTORA:
0,00

Seznam rubrik

Tipy autora

tento blog
všechny blogy