O smrti a o umírání (1)

pondělí 19. duben 2010 15:15

Nikdy bych si nemyslela, že článek jako tento budu někdy psát. A to z mnoha důvodů. Opomenu teď ten hlavní, totiž, že jsem byla předci jenom, i přes všechno, co dále napíši, přesvědčena, že naší rodiny se rakovina nikdy týkat nebude. Kromě toho jsem navíc vždy opovrhovala lidmi, kteří v různých televizních relacích mluvili o svém neštěstí. Právě s mým otcem, kterého se tento článek týká, a který mě od dětství ovlivňoval a ovlivňuje, jsme se často dívali na televizní pořady, ve kterých různí lidi mluvili o svém individuálním a často pro nás nepředstavitelném neštěstí, a říkali jsme si, že to nechápeme. Kromě toho si uvědomuji, že články jako je tento budí a lákají pozornost, lidi, které je psali, jsem podezřívala z toho, že vlastně chtějí hodně čtenářů a vysoké hodnocení.

A předci, i přes to všechno, se teď chystám napsat tento článek.

Bezprostředním důvodem je asi kniha Třetí poločas, o které již na tomto blogu někdo psal. Bestseller nizozemského autora Raya Klauna, autobiografický román muže, kterého manželce byla diagnostikovaná rakovina.

Nejde o to, jestli se mi kniha líbí nebo nelíbí, nechci psát o knize. Chtěla bych srovnat své a autorovo vnímání.

Mezi mnou a autorem je mnoho rozdílů, které bych měla vzpomenou jako první. Autorova manželka onemocněla na rakovinu neočekávaně ve věku, kdy člověk na vážné nemoci a umírání nemyslí. Byla to manželka, životní partnerka, o které člověk předpokládá, že jej bude doprovázet po zbytek života, že společně vychovají děti a zestárnou, a i když všichni tak nějak víme, že jeden z partnerů bude muset zemřít jako první, pokud nezemřou společně například při autonehodě, kdo by v šestatřiceti myslel na umírání?

Nakonec, autor i jeho manželka měli, jako autor opakovaně zdůrazňuje, humanitní vzdělání, o rakovině, chemoterapii, metastázách a všech těch věcech z „vědeckého hlediska“ nevěděli vůbec nic. Můj otec i já máme vzdělání medicínské, o všech těch věcech víme, a i když ani jeden z nás není onkolog a naše obory mají od onkologie daleko, předci jenom jsme věděli, s čím máme dočinění.

Teď bych to trochu rozvedla. Na rozdíl od autora, já na umírání a smrt často myslím. Od dětství myslím na smrt svou a od dětství jsem myslela na smrt svého tatínka. V naší rodině, která pozůstávala ze mě, mámy a otce, byli všichni zdraví a, jak se ukázalo, na škodu věci, nikdo nikdy k lékaři nechodil. Oba rodiče byli sami lékaři a ty banální věci týkající se nemocí, chřipky, kašle, průjmy, zduřeniny a modřiny jsme dokázali léčit, rozuměli jsme jim, věděli je vysvětlit.

I přes to jsem vyrůstala v celoživotním strachu z toho, že otec umře. Když jsem byla malá, představovala jsme si, nevím proč, vždy náhlou smrt. Představovala jsme si, že otec odpadne na ulici cestou z práce, a u nás doma zazvoní telefon a dovíme se, že otec umřel. Dodnes si pamatuji, že přesně tímto způsobem zemřel manžel maminčiny nejlepší kamarádky, takzvané tety Nadi. Zcela neočekávaně. Úplně přesně mám ten den v paměti, kdy mě táta vyzvedl ze školky a řekl mi, že se stala smutná věc, „ujo Stano“ zemřel. K „ujovi Stanovi“ jsme neměla nijak zvláštní vztah, byl to jednoduše manžel tety, která k nám chodila na návštěvy a jelikož moje máma nikdy nepekla, teta Naďa nám nosila o Vánocích cukroví (krásné české slovo, pro které nemáme ve Slovenštině ekvivalent). Taky se mluvilo o tom, že teta Naďa měla být moje křestní máma, kdybych byla chlapeček a tedy evangelík, ale jelikož jsem se narodila jako holčička, pokřtili mě po máme za katoličku a měla jsem jiné křestní rodiče. Tetu Naďu jsme měla ráda, ujo Stano byl jednoduše její manžel. I přes to si zcela přesně pamatuji to odpoledne, kdy mi táta ve školce, na schodech za třídou, řekl, že se stala „smutná věc“, i ta slova si pamatuji úplně přesně. Právě proto, že přesně takto v mém strachu a v mých představách umíral můj táta. V mých představách táta umíral vždy cestou z práce, a jelikož celoživotně odcházel z práce v půl čtvrté a cesta domů trvala půl hodiny, celý život jsem si představovala, že umře mezi půl čtvrtou a čtvrtou. Celý život, když nám doma zazvonil telefon mezi půl čtvrtou a čtvrtou odpoledne a otec ještě nebyl doma, rozbušilo se mi srdce, a čekala jsem špatné zprávy.

Navíc, jelikož byli rodiče lékaři, věděla jsem, že existují vážné nemoci, rodiče sice nechodili k lékaři, ale jednou za čas se předci jenom vyskytl u nás příznak, který mohl být potenciálně nebezpečný, zarudnutí nebo zduřenina, hlavně máma byla úzkostní a pokaždé se ptala otce, jestli by to nemohl být to a to, slova jako sarkom a melanom patřily u nás ke slovníků rodičů. Taky se jednou za čas mluvilo o někom, kdo „vážně onemocněl“. Říkalo se tomu „vážná nemoc“, a máma s tátou pili odpolední kafe, byl to jejich rituál, otec se vrátil z práce a uvařil kávu, posedili se s mámou do křesel v místnosti, které se říkalo hala, a pak otec řekl, že cestou z práce potkal toho pána, kterého s mámou dobře znali, a ten pán strašně zhubnul. Proslýchá se o něm, že je „vážně nemocný“, chodí na chemoterapii, vypadaly mu vlasy a tak. O těchto lidech se u nás mluvilo, věděli jsme, co jim je, mluvilo se o nich jakoby tišším hlasem, s pocitem, že nás se to předci jenom netýká, že my jsme zdraví a za chviličku, když táta dopije kávu, půjdeme společně na nákup, jak jsme to odpoledne dělávali.

Taky si pamatuji, snad právě proto, že nemoci, smrt a umírání se v rodině znaly, že jsem jako dítě mívala strach z vlastní smrti. Dnes bych to dokázala i pojmenovat, ten pocit, když jsem se například dívala na dětský pořad v televizi, a najednou, z ničeho nic, mě zastihlo vědomí, že musím umřít. Že kdybych dělala cokoliv, jinak to prostě nejde, protože jestli chci nebo ne, smrt přijde, i kdybych se teď hned zabila, smrti neuniknu. Bylo to tak intenzivní a nahánělo mi to takový strach, že jsem musela vstát a procházet se chvíli po pokoji, bušilo mi srdce a točila se mi hlava. Pak to přešlo. Ne, že bych si již nebyla jistá, že někdy umřu, ale prostě ten pocit přestal být tak naléhavý.

U mě a u nás to bylo tedy jiné než u pana Kluuna. A předci jenom, ta kniha mě zasáhla takřka přesně po roce po otcově smrti zcela nepřipravenou. Po otcově smrti jsem plakala vysloveně málo, co jsem si vysvětlovala tím, že jsem na ni byla předci jenom připravena.

To be continued.

Poznámka:

Když jsem začala psát tento blog, předsevzala jsem si, že se budu vyhýbat „vážným tématům“. Tento blog je oddychová zóna, zóna naivity. Na tomto blogu je ze mě jenom část, moje veselejší, bezstarostná, trochu nepravdivá část. Teď toto pravidlo porušuji a vůbec si nejsem jistá, jestli je to správné. Nebýt té knížky, která, mimochodem, z takzvaného literárního hlediska, není ani moc dobrá, asi bych se do toho nikdy nepustila. Jak jsem již vzpomínala, za ten rok po otcově smrti jsem málo plakala. Teď, když jsem takřka po roce četla přes víkend tuto knížku, zastihla mě zcela nepřipravenou. Najednou je toho tolik, nad čím bych chtěla plakat. A tak jsem se rozhodla, že to zde napíši. Nejsem si jistá svou motivací ani tím, že to nebudu později litovat, až budu mít zpátky své obranní mechanizmy. Ale pro tuto chvíli mám na to prostě chuť.

Svetlana Žuchová

ivana nedbalovavase cestina a krasny clanek19:0119.4.2010 19:01:05
ZuzanaPud sebezáchovy18:2319.4.2010 18:23:14
Josef KobylkaPlně Vám Svetlano rozumím16:1119.4.2010 16:11:08
NaďaMožná je dobře15:4619.4.2010 15:46:30

Počet příspěvků: 4, poslední 19.4.2010 19:01:05 Zobrazuji posledních 4 příspěvků.

Svetlana Žuchová

Svetlana Žuchová

"Bücher, hat der Dichter Jean-Paul einmal bemerkt, sind dickere Briefe an Freunde."

Čeština není můj rodný jazyk, proto se omlouvám za chyby!

REPUTACE AUTORA:
0,00

Seznam rubrik

Tipy autora

tento blog
všechny blogy