O smrti a o umírání (2)

pondělí 19. duben 2010 15:35

Na umírání blízkého člověka se totiž dobře adaptujeme. Původní verze této věty byla: Na umírání se člověk dobře adaptuje, ale pak jsme si uvědomila, že o tom nic nevím. Nemůžu mluvit o tom, jak je to s umíráním, můžu jenom říct, jak jsme prožívala umírání otce já, jako dcera, která s ním měla velmi blízký vztah. Jedna věc, která mě v knize překvapila, a to přes to, že jsem já sama měla přesně stejnou zkušenost, je, jak lidi prostě žijí dál přesto, že někdo kolem nich umírá. Já jsem si vždy představovala, že když někdo blízký onemocní smrtelnou nemocí, umírání se stane prací na plný úvazek, a to pro něj a pro všechny kolem. Myslela jsem si, že když někomu umírá otec, člověk pak nemyslí vůbec na nic jiného a nedělá vůbec nic jiné, než že se zabývá umíráním.

Překvapilo mě samotnou, že to tak není, a pak mě to překvapilo ještě jednou, když jsem četla tu knížku. (Ray Kluun: Třetí poločas.)

Já jsem s otcem nebydlela v jednom městě, viděli jsme se jenom o víkendech, a každý den jsme spolu, někdy i víckrát, telefonovali. Většinou jsme ale mluvili o věcech, které se umírání a nemoci vůbec netýkaly. Otec mi poreferoval, jak probíhala poslední chemoterapie, dokonce si pamatuji, jak říkal, že místnost, ve které dostává nitrožilní injekci s chemoterapii je příjemná, cítí se tam jako doma. Nosil si sebou knížky a sešit na psaní, mluvil o tom, co přečetl a kolik toho na chemoterapii napsal. Já jsem mu vykládala o práci, o svých cestách, o knížkách, které jsem četla já.

Jednou mi máma, která s otcem žila a měla tedy jeho umírání více v přímém přenosu i s péči, kterou obnášelo, řekla, že pan doktor, který u otce diagnózu potvrdil, jí řekl, že otec bude žít ještě tak dva roky. To bylo v létě, máma mi to řekla někdy na podzim. Tátovi se v té době vedlo o něco lépe, dokonce přibral, chutnalo mu jíst. Občas měl horečku a jednou musel být hospitalizován v nemocnici, ale pokaždé se z toho dostal a máma dokonce mluvila o tom, že v létě bych je mohla zavézt do Francie na dovolenou. Já jsem byla opatrnější, ale též mi napadlo, že kdyby to dobře šlo, mohla bych tatínka vzít sebou do Prahy podívat se na můj byt. Který již nikdy neviděl.

Někdy o Velikonocích, když se první rok chýlil ke konci, jsem si začala najednou uvědomovat, co to znamená. Člověk se přirozeně těší na budoucnost. V únoru jsme si říkali, už aby byl březen, aby bylo hezky. Už aby bylo léto, aby byly dovolené, abych dospala ten článek a mohla jej poslat. Ještě tento týden, a pak už bude dobře, pak si odpočinu. Tyto myšlenky člověku přirozeně napadají. A to jaro jsem si najednou uvědomila, že bych byla nejraději, kdyby únor trval navždy. V té době se měl táta dobře a nedokázala jsem si představit, jak se to stane. Tehdy jsem si nedokázala představit, co se přesně stane, jak se to najednou zlomí.

To be continued.

Svetlana Žuchová

Související články


Žádný diskusní příspěvek dosud nebyl vložen.

Svetlana Žuchová

Svetlana Žuchová

"Bücher, hat der Dichter Jean-Paul einmal bemerkt, sind dickere Briefe an Freunde."

Čeština není můj rodný jazyk, proto se omlouvám za chyby!

REPUTACE AUTORA:
0,00

Seznam rubrik

Tipy autora

tento blog
všechny blogy