O smrti a o umírání (3)

středa 21. duben 2010 08:14

Zlomilo se to o víkendu na tátovy narozeniny. Přijela jsem tu sobotu s Theem do Bratislavy, abychom oslavili tátově narozeniny. Táta se na to moc těšil. Velikonoce jsme netrávili společně, protože jsem byla odcestovaná, a tak jsme naplánovali, kam půjdeme na oběd a táta se těšil, že bude s Theem mluvit o fyzice.

V tu sobotu ráno bylo tátovi špatně. Bylo ještě brzo, já jsem ležela ještě s Theem v posteli, a slyšela jsem z ložnice rodičů, že táta se snaží zvracet. Byl to ten zvuk, jako když někoho napíná na zvracení, ale má zcela prázdný žaludek. Běžela jsem za tátou. Já, která jsem se k smrti vyděsila pokaždé, když měl táta i rýmu, jsem již byla natolik zocelena, že jsem jednala spíš profesionálně. Musíš do nemocnice, opakovala jsem. Táta do nemocnice nechtěl.

Zlobil se, protože to samé se stalo o Vánocích. Taky o Vánocích jsem byla doma a všichni jsme se moc těšili, že si Vánoce společně vychutnáme. Půjdeme na oběd, Vánoce jsou i moje narozeniny, celá léta jsme dodržovali rituál, ranní dárky, v květinářství jsme si pokaždé vybrala rostlinku, pak jsme šli na kávičku a fotografovali jsme se ve vánočně prázdné Bratislavě. Už o Vánocích to nešlo, protože právě na Vánoce bylo tatínkovi naposledy špatně, byli jsme sice na obědě v kavárně, do které jsme tradičně chodívali, a z té kavárny pochází i naše poslední společná fotka z kavárny. Dokonce jsme tehdy již neměli sebou fotoaparát, právě my, co tak rádi fotíme a bez fotoaparátu bychom nešli vůbec nikam. Jenže to už bylo tátovi tak špatně, že jsme i fotoaparát zapomněli doma, takže tu fotku jsme udělala mobilem, fotoaparátem s 1,2 megapixely, je rozmazaná, ale doteď ji tam mám, naše tři hlavy přitištěny k sobě, tatínkova bez vlasů, já se usmívám, fotili jsme to nadvakrát, protože mámě se zdálo, že na první fotce nevypadá dobře.

Takže jsme si to chtěli v dubnu vynahradit. Byl se mnou i Theo, táta chtěl konečně s Theem probrat ty fyzikální otázky, Theo je fyzik a fyzika byla tátovým koníčkem. Musíš do nemocnice, opakovala jsem, a táta se zlobil, nikam nejdu, už o Vánocích to nevyšlo, nezkazím to ještě jednou. Vůbec jsem neměla strach a vůbec jsme nebyla smutná. Nevím, co se v člověku změní nebo co se zapne, když se toto děje. Jediné, co mě strašně zraňovalo, byla otcova zlost, že si nemůžeme udělat hezký den. Zlost, že nám to znova kazí. Až na tuto zlost mě nic nebolelo, chtěla jsem jen, aby otec dovolil zavolat sanitku, aby se o něj někdo postaral, protože jsme viděla, že my to nezvládneme. Nakonec jsme sanitku zavolali, otce odvezli do hezkého pokoje v nemocnici, řekli nám, že musíme mít na sobě roušky, protože otec má nedostatek bílých krvinek a proto mu hrozí infekce. Koupila jsem kytku, až teď mi napadá, že to byl žlutý narcis, jaké rozdává Liga proti rakovině. Dali jsme kytku na nemocniční okno a dokonce se tam v nemocnici fotili. Snažili jsme se, aby to byl hezký den. Máma objednala na otcovi narozeniny dort, přinesla z něho do nemocnice, jedli jsme jej společně na nemocničním pokoji, dokonce i otec si kousek dal. Jeptišky, které v té nemocnici pracují jako zdravotní sestry, nabídly mámě, která má ráda silné kafe, kafe pro pacienty. U nás v rodině koluje vtip, jak si máma pochvalovala, že to bylo dobré kafe, které ji moc vzpružilo. A pak jí jeptišky řekli, že pacientům podávají kafe bez kofeinu.

Vidíte, člověk při umírání dělá i vtipy. Myslí i na vtipy. My s Theem jsme v té nemocnici nebyli celý den, byli jsme na výletě a já se pak ještě šla za tátou podívat. Byl to můj táta, ale ne táta Thea, a tak jsme nechtěla, aby měl Theo zkažený den.

To be continued.

Svetlana Žuchová

Související články


Žádný diskusní příspěvek dosud nebyl vložen.

Svetlana Žuchová

Svetlana Žuchová

"Bücher, hat der Dichter Jean-Paul einmal bemerkt, sind dickere Briefe an Freunde."

Čeština není můj rodný jazyk, proto se omlouvám za chyby!

REPUTACE AUTORA:
0,00

Seznam rubrik

Tipy autora

tento blog
všechny blogy