Děkuji za postel!

čtvrtek 22. duben 2010 17:13

Všichni si rádi stěžujeme, a články o všech možných stížnostech, stížnostmi na služby mobilních operátorů počínaje a stížnostmi na zdravotnická zařízení (ta zvlášť) konče, jsou mimořádně úspěšné. V tomto článku si nechci stěžovat. (Ale trochu předci jenom budu.) Naopak, chci poděkovat paním uklízečkám z naší nemocnice a pánovi, který se přičinil o to, že můžu lépe spát.

Již dávněji jsem si všimla, že se ty dvě paní uklízečky vždy usmívají. Vždy vstřícně pozdraví. A to nejenom, když přijdou do mé pracovny vysypat koš s odpadky nebo vytřít podlahu, ale i když je potkám cestou na oběd na dvoře. Skutečně to není standardní, mám známé, kteří mě sice pozdraví, ale ty dvě paní, asi nejenom kolegyně, ale i kamarádky, protože je často vídám společně, mě vždy zdraví z dálky a skutečně s úsměvem. Proto je mám již delší dobu ráda.

Na to, že nechodí každý den a někdy nám koše přetékají odpadky, nebo na WC chybí toaletní papír, si často stěžujeme, a říkáme si posměšně, že naše toalety vypadají jako na hlavním nádraží. Jednou jsem se na to paní uklízečky zeptala a vysvětlila mi, že to vyplývá z jejího úvazku. Je placena za to, aby k nám došla dvakrát v týdnu, a řekla taky, kolik za to dostane peněz. Nebudu to zde psát, ale nikdo z nás by tu práci za její plat nedělal, a již vůbec ne s úsměvem. Paní uklízečka se skutečně ještě i tehdy usmívala. Právě jsme strávila několik dlouhých minut stěžováním si kolegyni, kolik mám práce a za jak málo peněz zde všichni děláme. A vůbec, ale vůbec jsme se přitom neusmívala.

Teď bych napsala, za co si paní uklízečky vysloužily tento článek a mou veřejnou pochvalu. (Bohužel, jenom ten úsměv by jim nestačil.) Mám sice pracovnu, nemám v ní ale postel. Což je věc pro někoho sice standardní, ale jelikož k mé práci patří i noční služby, skutečně jsme si postel přála. Nikdo se mě nikdy neptal, jestli postel mám, nikdo mi, samozřejmě, nezakazoval, abych si nějakou postel pořídila, jako to udělal můj kolega. Já jsem to řešila peřinou na zemi, na které jsem spávala ve svém spacáku. Spacák je to dobrý, dá se v něm spát, mám to odzkoušeno, pod holým nebem i při minusových teplotách. Teď jsem ale spacák využívala výhradně o nočních službách, a někdy se stalo, že když ráno paní uklízečka přišla vytřít podlahu, peřina i se spacákem byly ještě na zemi. Já jsem se sice snažila je vždy odklidit, ale po některých nočních službách jsem to skutečně již nestihla. Paní uklízečka pak vytírala podlahu kolem peřiny na zemi.

Až se mě jednou tato paní uklízečka zeptala, jestli bych si náhodou nepřála postel. Hádejte, co jsem jí řekla! Nevěnovala jsem tomu zvlášť pozornost, jelikož jsem předpokládala, že zařídit postel bude pro paní uklízečku nároční, jelikož mě se to nikdy nepodařilo. Paní uklízečka ale přivedla jiného pana, zřízence, který mi řekl, že skutečně o volné posteli ví. Není sice nová, ale stojí někde zapomenuta a dokonce přikryta igelitem, takže se na ni ani nepráší. Kdybych měla čas, že by mi postel přinesl?

Zajásala jsem a řekla datum své následující noční služby – bylo to asi 8 dní od našeho rozhovoru. Domluvili jsme se tedy, že 14. dubna mi pan zřízenec přinese postel a paní uklízečka sama navrhla, že se staví vyluxovat madraci a vytřít před uložením postele místnost.

Že na to nezapomenu já, jsem věděla, protože data svých nočních služeb nosím v hlavě. Počítala jsem ale s tím, že pan zřízenec a paní uklízečka je v hlavě nenosí, proč by měli? Proto jsme se kolem 13. dubna začala obávat, kde budu zřízence hledat, abych se mu s postelí připomněla. A div se světe! Když nastalo 14. dubna, hned ráno jsem na chodbě potkala onoho zřízence, který se mě – podotýkám, že též s úsměvem – zeptal, kdyby mě mohl dnes na chvíli VYRUŠIT, aby mi přinesl postel!

Když jsme si v IKEA koupila nábytek, nikdo se mě na žádné vyrušování neptal, předepsali mi, kdy mají čas oni, a já jsem si musela zařídit, abych tou dobou neměla náhodou práci. Pamatuji si, například, jak jsme si žádala půl dne dovolené, když mi měli přivézt novou pračku, protože to šlo jenom a výhradně v deset ráno.

Tak tedy ve MNOU stanovenou dobu mi na pracovnu zaklepal zřízenec ještě s pomocníkem. Umístit postel nebyla vůbec hříčka, jelikož se jedná o postel na kolečkách, tedy standardní nemocniční postel, a kolečka se dveřmi nevešla. Páni zřízenci se museli vrátit a přinést si nástroje, aby kolečka odmontovali. A když odcházeli, ještě se mi omluvili a zeptali se, jestli by mě mohli VYRUŠIT ještě jednou. To už byla v pracovně paní uklízečka a vytírala podlahu, aby postel stála na čistém linoleu.

Nedávno jsme si v UPC objednala změnu služeb. Jak jsem zde vzpomínala, stěhovala jsem se, a tak jsme potřebovala zrušit služby UPC na jedné adrese a zavézt je na adrese druhé. Nejprve jsme si měsíc dopisovali, protože dovést UPC k tomu, aby vám zavolali a za deset minut vyřešili to, co jsme řešili měsíc emailovou komunikací, se mi nepovedlo. (Proč jsme nezavolala já? Už jste někdy zkoušeli dovolat se do UPC?)

Asi po měsíci opakování mého požadavku přes kontaktní formulář UPC, tedy po měsíci, který jsme úplně zbytečně platila za služby na adrese, kde jsem nebydlela, mi tedy zavolala paní z UPC, kterou víc, než to, o co mám zájem, zajímalo, proč o některé věci zájem nemám. Ráda mi zprostředkuje zavedení internetu, ale jak je to jen možné, že nemám zájem o kabelovou televizi? Řekla jsem po pravdě, že od zavedení kabelové televize jsem se na ni ani jednou nedívala. Pak se mě zeptala, jestli bych ji nechtěla, ani kdyby byla zadarmo. I když hodně pochybuji, že by zadarmo skutečně byla, řekla jsme jí, že já se na televizi skutečně nedívám, zadarmo nebo ne zadarmo nehraje roli. Trochu posměšně zopakovala „Tak jo, vy se tedy na televizi nedíváte“, a pak jsme se tedy dostali k tomu internetu. Domluvili jsme si, že internet zavedou v pátek mezi 17 a 20 hodinou. V pátek dopoledne mi volal zřízenec UPC, jestli by moc vadilo, kdyby přišel už v 15 hodin. Nevadilo, ale kdepak! Právě naopak. Byla jsem doma dokonce ještě dřív, zřízenec přijel nakonec již ve dvě. A teď to nejlepší! Zřízenec – a vůbec, ale ani trochu se neusmíval – si ode mě vyžádal zpátky setobox a všechny kabely, které mi firma UPC laskavě zapůjčila, a pak se mě zeptal, jestli tedy tu instalaci internetu zvládnu sama, nebo si skutečně přeji, aby mi jej zavedl on? Když jsem řekla, že setobox a kabely jsem mohla poslat i poštou a SKUTEČNĚ bych chtěla, aby mi internet zavedl on vlastnoručně, nejprve se zeptal, jestli si musí zout boty (i když uznávám, že po stěhování nemáme doma ještě úplný pořádek, a taky, proč by jeho zajímala čistota mé podlahy?), a když jsem řekla, že tedy nemusí, ostentativně otráveně mi internet namontoval. Na chválu firmy UPC zůstává dodat, že skutečně funguje.

A tak teď pan zřízenec naší nemocnice s paní uklízečkou z naší nemocnice, bez toho, abych je musela prosit, stojí přede dveřmi a s úsměvem jeden montuje kolečka na postel, druhá vytírá podlahu a říká, že se ještě vrátí s vysavačem a vyluxuje tu madraci. Byla sice zakryta igelitem, ale předci jenom, pro jistotu.

Zaběhla jsem zatím na oběd a koupila v obchodě zde u nás na rohu dvě čokolády. Když jsem je těm dvěma dávala, vůbec je nechtěli přijmout, prý to oni skutečně ale vůbec nemůžou. Včera mě na ulici zastavil pán, který mi dlouho vykládal, jak je na tom špatně, a pak se dostal k jádru věci, jestli bych totiž neměla nějaké drobné. Když jsem řekla, že náhodou nemám, dodal, že neměl na mysli nějakou velkou sumu, stačila by padesátikoruna. Když jsme si pak dovolila říct, že padesát korun mi předci jenom přijde docela dost, demonstrativně si odplivl a šel to asi zkusit někde jinde.

Takže, ráda bych ještě jednou, nahlas a veřejně, poděkovala všem, kteří se zasloužili o to, že mám v pracovně postel. Též za to, že to dělají s úsměvem, i když, slibuji, poděkovala bych, i kdyby se přitom neusmívali. Paní uklízečku jsme dnes viděla, jak drhne schody, včera, jak se snaží na chodbě budovy odstranit ze zdí pavučiny. Jak jinak, s metlou (včera) a čistící houbou (dnes) v ruce mě hezky a s úsměvem pozdravila.

P.S: Ráda bych připojila fotografii postele, ale nemám sebou fotoaparát. Takže příště.

Svetlana Žuchová

Lída V.Karma14:2423.4.2010 14:24:10
zuzanamoc hezký článek11:4823.4.2010 11:48:00

Počet příspěvků: 2, poslední 23.4.2010 14:24:10 Zobrazuji posledních 2 příspěvků.

Svetlana Žuchová

Svetlana Žuchová

"Bücher, hat der Dichter Jean-Paul einmal bemerkt, sind dickere Briefe an Freunde."

Čeština není můj rodný jazyk, proto se omlouvám za chyby!

REPUTACE AUTORA:
0,00

Seznam rubrik

Tipy autora

tento blog
všechny blogy