Otevřený dopis Marekovi (hlavně o štěstí)

pondělí 17. květen 2010 12:18

tak Ti tedy píši.

Výlet na Sicílii Ti moc závidím. Já mám zkušenost, že na cestách se mi vždy uleví. Tak například, když jsme byli s Theem v té Americe, byli jsme na výletě v Nevadě, kde nebylo zcela nic, jenom rozlehlé prázdno, a v jedné konkrétní chvíli jsem měla velmi konkrétní pocit štěstí. Nesouviselo to přímo s Theem (tedy nebylo to v jeho náručí ani nic podobného). Šla jsem po pískové planině na místě s názvem Zabriskie Point, a jednoduše mě úplně zaplavilo štěstí.

B.jpg

A.jpg

C.jpg

Teď předminulý víkend jsme byly s Elenou v Dolomitech, původně jsme se měly lyžovat, Elena vážně lyžovat umí, já jsem tomu nějako přišla na chuť, ale nikdo normální a žádný řádný lyžař se mnou nepojede, nejsem žádný lyžařský parťák a potřebuji hodně trpělivosti, proto, nakonec, nejel ani Theo, protože on nelyžuje vůbec, naposledy jel s námi a celou dobu se nudil v zimě pod vlekem.

Z lyžování ale nakonec nebylo nic, protože vleky byly již uzavřeny, a též se nedalo dělat nic jiného, jako například chodit na túry, protože všude byl sníh a voda a vůbec, začalo pršet a bylo to zcela mimo sezony a nikdo tam nebyl. Suma sumárum úplná katastrofa, ale právě, že to katastrofa vůbec nebyla. Úplně jsme si to užily. Elena je kamarádka, daly jsme si víno na terase při jezeru, které vypadalo jako ve Finsku, Lago D´Aial se jmenovalo, pak jsme se vyčerpávajíc brodily tím sněhem a vodou, fotily jsme a tak. A když jsme se vrátily, měla jsem skutečně pocit, že život je fajn.

jazero.jpg

sssneh.jpg

ssneh.jpg

Je pravda, že těch zážitků „fajn života“ mám v posledním čase určitě víc než kdykoliv předtím, alespoň si je teď dokáži uvědomit. Často přemýšlím, jaká jsem byla hloupá ty dva roky, co jsem trávila po škole ve Vídni nešťastně zamilovaná do Stefana, vždyť jsem tehdy mohla dělat, co jsem chtěla, mohly jsme jet s Elenou do Dolomitů třikrát v roce, my dva jsme se mohli vydat třeba na trek do Nepálu, ale já jsem nebyla nikde, protože jsem byla na plný úvazek nešťastná.

Elena má jednu kámošku, která byla asi tři roky zcela patologicky zamilovaná do nějakého instruktora autoškoly, který bydlel se svou přítelkyní a jí tvrdil, že s ní „jenom bydlí“, ale jinak spolu nechodí, i když v průběhu těch tří let s tou holkou netrávil ani jediný víkend a ona byla z toho úplně na prášky, v práci ji drželi jenom proto, že byla dcera někoho slavného. Tento milenec se v létě zabil na motorce, pak vyšlo najevo, že ta přítelkyně byla normální přítelkyně a navíc se post mortem vynořila ještě jedna milenka v pozici této Eleniny kámošky. Táto kámoška, když se to dověděla, se krátkodobě zřítila, pak si našla na internetu přítele, nastěhovala jej k sobě a svému jezevčíkovi, a já se s ní teď o víkendu seznámila, je ve třetím měsíci a nadšeně mluví o tom, že bude mít střelce.

V podstatě se dobře stalo, že se ten milenec zabil na té motorce, jinak by se z toho nikdy nedostala. Stefan se, naštěstí, nezabil, jenom oženil, ale i tak jsem se vzbudila až potom, často to symbolizuji svým autem, které jsme si koupila na truc, proto, „že to dokáži i sama“ a „nikoho nebudu potřebovat“. Pokud se na něm nezabiji a nestrávím zbytek života s možností otáčet jenom očima, to auto mi zprostředkovalo v životě již tolik radosti, jako máloco jiné (ještě můj foťák).

Možno je život skutečně taký, že se skládá z takovýchto ostrůvků štěstí a takzvané umění života je, že je dokážeš zachytit nebo si je uvědomit. Asi je jednoduše nereální, že člověk permanentně sedí na těch terasách při bílém víně, potom jde domů popři řece, kde povívá vánek a šále mu vlaje ve větru, doma jej čeká šálek horké kávy a teple ponožky a pak si zajde, znovu procházkou, tentokrát například rozkvetlou loukou s potůčkem do krčmičky. Já bych to tak chtěla, ale nějako to tak prostě není. Proto si říkám, že nevadí, jestli nebudu pracovat na plný úvazek, budou to i finanční ostrůvky. A tak je to i s Theem, že máme své ostrůvky a pak též úskalí, když už používám tuto geografickou terminologii, ale v každodenním životě se jim dá vyhnout.

Vidím, že naše morče má hlad, jdu jej nakrmit. Těším se na Tebe přes víkend!

Piglet.jpg

Svetlana

(Praha, 14.5.2010)

Svetlana Žuchová

AtkaSvetlano,16:0417.5.2010 16:04:18

Počet příspěvků: 1, poslední 17.5.2010 16:04:18 Zobrazuji posledních 1 příspěvků.

Svetlana Žuchová

Svetlana Žuchová

"Bücher, hat der Dichter Jean-Paul einmal bemerkt, sind dickere Briefe an Freunde."

Čeština není můj rodný jazyk, proto se omlouvám za chyby!

REPUTACE AUTORA:
0,00

Seznam rubrik

Tipy autora

tento blog
všechny blogy